Lokálka

Frantíka po hodině přestává výstava bavit a táhne mě na oběd. Přecházíme Čechovy sady a končíme v Caffe Opera na hlavním náměstí. Poloha i název na mne působí příliš luxusně, ale realita interiéru mě příjemně překvapila. Všude dostatek místa, bohatý výběr jídel i zákusků, malé i velké pizzy …, a to vše za docela přijatelné ceny. Přitom ani obsluze ani kuchyni se nedalo nic vytknout.
Brzy opět stojíme na osluněném náměstí a přemýšlíme kam zajít. Vzhledem k počasí si vybíráme vyhlídkovou plošinu na zarovnané střeše věže Kostela sv. Mořice. Ten má gotický háv, ale barokní interiér. Z jeho ploché věže máme Olomouc pod sebou jako z letadla. Orientujeme se dle mapy. Bez problému vidíme i vzdálenější cíle – vrcholky Jeseníků na severozápadě a obrysy Beskyd na východním obzoru.
Jsme opět na vlakovém nádraží. Všude je rušno, není si kam sednout. Poprvé využíváme práva cestujícího první třídou a vstupujeme do prázdné vyhrazené čekárny ČD Lounge. Sedíme v klubovkách a sledujeme na tabuli, jak narůstá zpoždění Košičanu až na konečných pětačtyřicet minut. Pak nastupujeme a zjišťujeme, že ani v jedničce si nemáme kam sednout. Příval cestujících se negativně projevuje i na kvalitě toalety, tedy hrůza. Naštěstí máme síťovku, můžeme tedy v České Třebové vystoupit a počkat si na rovněž zpožděný Galán. Tam máme ovšem pro sebe celé kupé, funkční klimatizaci a vzorné záchody. Prostě standart, na který jsme během této dovolené zvyklí. Do Prahy přijíždíme jen s desetiminutovým zpožděním. Týden vlakového putování po Moravě se vydařil.
http://www.flora-ol.cz/
http://www.olomouc.eu/phprs/
http://www.garten.cz/p/cz/2009