Lokálka

Do Tvarožné Lhoty jsme autobusem ze Strážnice dorazili v 13:05. Je srpnová středa a slunce pálí. Stojíme uprostřed dlouhé vsi rozkládající podél silnice a přemýšlíme, zda jít z kopce nebo do kopce. Ptáme se v krámku naproti na muzeum oskeruší a je nám sděleno, abychom šli vzhůru. Tak tedy jdeme. Zhruba po sto metrech vpravo vidíme menší suchý a větrem ošlehaný strom. To je místní pozůstatek jeřábu oskeruše, který je symbolem Tvarožné Lhoty.

V muzeu akorát začíná úvodní komentovaná prohlídka. Hezká mladá průvodkyně nadšeně vypráví o skromných exponátech jediné místnosti muzea. Vládne zde dosti zimmermannovská atmosféra. Nicméně džemy a pálenky ve vitrínách jsou pravé. Škoda, že je nelze ochutnat či koupit. Poslední úroda je již rozprodána. Štěstí, že pravou oskerušici prodávají v „našem“ bistru Pod zámkem v Břeclavi, kde jsem ji už ochutnal. Je skutečně dobrá. Živé oskeruše je možno zkoumat na naučné stezce poblíž Tvarožné Lhoty. Ta ovšem není součástí našeho plánu. My jsme sem přijeli kvůli putovní turistické známce pro rok 2007. A protože ji měli, tak jsme spokojeni a okolo druhé hodiny po obědě už stoupáme po červené TZ na vrch Travičná.
Cesta do mírného kopce je 2,5 km dlouhá. Druhá polovina vede listnatým hájem plným velesladkých ostružin. Prostě pohádka. Na vrcholu Travičné je typická novodobá rozhledna. Je jediná široko daleko, tak vstupné na ni je poměrně vysoké. Výstup po roštových schodech není pro slabé povahy, ale výhled je velice příjemný. Bez problémů vidíme na jihu docela vzdálenou Pálavu, na západě Chřiby a na východě hraniční hřeben Bílých Karpat. Pomocí mapy si určujeme směrem na severovýchod body, přes které odpoledne pravděpodobně půjdeme. Tímto směrem je za obzorem cíl dnešního putování – Veliká nad Veličkou.
Od rozhledny pokračujeme po červené značce. Po několika minutách chůze potkáváme svérázný ranč. Majitelem je svérázný chlapík, s kterým mám zpočátku problém nalézt společnou řeč. Tyto těžkosti však nemá Fanda. Ranč je trochu skanzenem se zachovaným chovem všeho možného domácího zvířectva a je za poplatek přístupný. Frantík se okamžitě vydal ve směru šipek poznávat karpatský venkov. Plní úkoly a postupně se dostává do míst, která jsou dětským hřištěm, opět dosti svérázným. Ztrácíme zde sice hodinu oproti plánu, ale nadšení v dětských očích mého syna mě uklidňuje.
Okolo patnácté hodiny jdeme dál. Máme před sebou ještě dvacet kilometrů chůze do setmění. O této cestě opuštěnou částí Bílých Karpat napíšu v jednom z dalších článku.
http://botanika.wendys.cz/cherbar/heslo.php?465
http://www.moravskededictvi.cz/cs/jidlo-a-piti/napoje/muzeum-oskoruse.html
http://www.straznicko.cz/
http://www.jizni-morava.cz/programy/&id=41
http://rozhledny.uh.cz/travicna/travicna.htm